Infekční onemocnění psů

Některá infekční onemocnění psů

Infekční nemoci jsou nemoci, jejichž původci jsou živé mikroorganizmy (patogenní bakterie, houby, viry, rickettsie, chlamydie, protozoa), schopné pronikat do organizmu zvířat, vyvolat onemocnění a dále se přenášet na zdravé jedince.

Přenos infekčních nemocí je realizován přímým nebo nepřímým (zprostředkovaným) vzájemným kontaktem nemocného zvířete se zdravým. Bránou vstupu původce onemocnění je kůže a viditelné sliznice očí, dýchací, trávicí a močopohlavní systém.

Každé infekční onemocnění má svoji inkubační dobu. Inkubační doba je časový úsek, který uplyne od okamžiku vniknutí patogenního činitele do organizmu až do okamžiku, kdy se objeví první příznaky onemocnění. Inkubační doba je u různých onemocnění různě dlouhá.

Způsoby zavlečení infekčního onemocnění do stavu služebních psů jsou různé. Může k němu dojít zejména při kontaktu služebních psů s nakaženými zvířaty, při přechodném ustájení v cizím a po zdravotní stránce neznámém prostředí, popř. ustájení nově přivedeného nakaženého psa v prostoru ustájení služebních psů, dále prostřednictvím infikovaných předmětů, krmiv, osob, hmyzu, případně dalšími způsoby.

Při prvních příznacích infekčního onemocnění psa je nutné vždy co nejdříve vyhledat veterinárního lékaře, který psa odborně vyšetří a zahájí odpovídající léčbu. Infekční onemocnění ohrožuje nejen zdraví a život postiženého psa, ale i ostatní psy, se kterými přijde do kontaktu.

Vzteklina (rabies, lyssa)

Vzteklina je nakažlivé onemocnění zvířat a člověka s akutním průběhem, končící smrtí. Onemocnění postihuje především centrální nervový systém.

Původce:
Původcem vztekliny je virus, který je poměrně odolný vůči vlivům vnějšího prostředí, např. při teplotách až do -70 °C neztrácí schopnost vyvolat onemocnění po několik roků. Virus se v těle nemocného zvířete nachází zejména v mozku, míše, slinných žlázách a slinách.

Způsob nakažení:
Vzteklinou mohou onemocnět všechny druhy teplokrevných zvířat, extrémně vnímavé k onemocnění jsou lišky. V přírodě se vzteklina vyskytuje především u lišek, lesní zvěře a u vlků. Z domácích zvířat rozšiřují tuto nemoc zejména toulaví psi a kočky. Přenos vztekliny se děje porušenou kůží, především po kousnutí nemocným zvířetem, kdy je v jeho slinách přítomen původce onemocnění.

Inkubační doba v případě výskytu vztekliny u psa trvá zpravidla 2 až 5 týdnů. Délka však závisí na množství viru, který se dostal do rány, a na místě pokousání (čím blíže krajinám hlavy, tím je průběh onemocnění rychlejší a nebezpečnější).

Klinický obraz:
Klinicky se u psů vzteklina projevuje ve dvou základních formách, ve formě zuřivé a ve formě tiché.

V případě zuřivé formy rozeznáváme tři stadia. Začáteční stadium trvá 1 až 3 dny. Zvíře bývá posmutnělé až apatické, přestává poslouchat, schovává se na tmavá místa, nereaguje na povely, přestává rozeznávat známé lidi, předrážděně reaguje na vnější podněty, často vstává a znovu uléhá, chodí dokola, určí, vyje, vrhá se vpřed. Je možné pozorovat svrbění kousnutého místa, které si pes líže, mnohdy hryže. Typickým příznakem je požírání různých předmětů. Později se v důsledku obrny hltanu dostavuje těžkostí při polykání, zvíře nemůže pít a přijímat potravu a nastává vylučování slin. Tělesná teplota bývá zvýšená až na 40 - 41 C.

Druhé stadium, stadium zuřivosti, trvá 3 až 4 dny. Příznaky onemocnění jsou poněkud výraznější než ve stadiu počátečním. Pes má snahu utéct kouše do všeho živého i neživého, je útočný, zuřivě štěká, bez výstrahy napadá člověka i zvířata, má vytřeštěný pohled, často bývá zornice na jednom oku rozšířená, na druhém zúžená. Psi zavření v kotcích se bez příčiny vrhají na mříže a boudy, přičemž si zraňují dásně, jazyk, zuby a mohou si zlomit i sanicí.

Ve třetím stadiu - paralytickém, se pes uklidní, ochrne na zadní končetiny, nemůže polykat, má vyplazený jazyk, v důsledku obrny hlasivek nemůže štěkat. Původně vysoká tělesná teplota klesá na normál a pes hyne. Třetí stadium trvá 4 až 5 dní.

Při tiché formě jsou příznaky podobné jako v začátečním stadiu formy zuřivé, náhle však stav přechází do stadia paralytického bez známek zuřivosti a pes po 3 až 5 dnech hyne za příznaků celkového ochrnutí. Tato forma se u psů vyskytuje v 15 až 20 % případů.

Prevence:
Vzteklina je smrtelná a nelze ji zatím léčit. Je proto velmi důležité dodržovat řadu opatření týkajících se této choroby. Předně je nutné pravidelně provádět preventivní ochranné očkování proti vzteklině u psů starších 6 měsíců (možno očkovat již od 3 měsíců stáří) a opakovat ho každý rok.

Při přemisťování služebních psů mimo hranice okresu je povinností každého majitele dodržovat nařízení příslušných veterinárních správ a splnit podmínky přesunu.

V současné době platí povinnost předvedení psa k veterinární prohlídce v případě, že poranil člověka. První prohlídka má být provedena do 24 hodin po poranění, druhá za 5 dní. Je-li výsledek vyšetření negativní, vystaví veterinární lékař protokol o zdravotním stavu zvířete pro zdravotnické zařízení, které ošetřuje poraněného člověka. Vzhledem k závažnosti onemocnění je nutné přivést psa k prohlídce vždy, i při sebemenším poranění člověka.

Přes zavedenou vakcinaci psů, koček a v posledních letech i lišek je vzteklina na území našeho státu stále aktuálním infekčním onemocněním.

Parvoviróza

Parvoviróza je jednou z nejnebezpečnějších chorob, která postihuje zejména štěňata v nejútlejším věku. Poprvé byl výskyt parvovirózy zaznamenán v roce] 1977 ve Spojených státech amerických, ve státě Texas, jako hromadný výskyt průjmů a zvracení psů.

Původce:
Původce této závažné choroby je virus z čeledi Parvoviridae, tzv. Parvovirus canis.

Způsob nakažení:
K nakažení zdravého zvířete může dojít přímým kontaktem s nemocným zvířetem, ale i zprostředkovaně, kdy se jako faktor přenosu mohou uplatnit mechanicky lidé, hmyz, různé předměty apod. Parvoviróza postihuje především štěňata ve věku 6 až 12 týdnů. To je způsobeno tím, že v tomto období života psa vymizí z jeho organizmu mateřské protilátky (protilátky získané z mateřského mléka) a štěně ztrácí ochranu nejen proti parvoviróze, ale i proti dalším infekčním onemocněním. Inkubační doba trvá zpravidla 7 až 14 dní.

Klinický obraz:
Klinicky se tato infekční choroba vyskytuje ve dvou základních formách. První forma tzv. parvovirusový zánět střev, se projevuje úporným zvracením a těžkými vodnatými, odporně zapáchajícími průjmy s příměsí krve. Tělesná teplota ve většině případů vystupuje na 40 až 40,5 °C. Psi jsou apatičtí, nepřijímají potravu. Opakované zvracení a průjmy způsobují velké ztráty tělesných tekutin a psi většinou po 2 až 5 dnech hynou, za příznaků těžké dehydratace.

Druhá forma, tzv. parvovirusový zánět srdečního svalu, je méně častá než forma první. Štěňata při ní hynou náhle, zpravidla bez klinických příznaků onemocnění. Někdy se objeví dušnost, popř. zvracení.

Ve většině případů není léčba parvovirózy úspěšná. Velkou měrou se na této skutečnosti podílí fakt, že se veterinární lékař ve své praxi setkává s nemocným zvířetem často až v pokročilé fázi onemocnění. Proto je nutné, aby byl nemocný pes přiveden k ošetření již při objevení se prvních příznaků onemocnění (nezájem o okolí, zvýšená tělesná teplota, nechutenství, celková slabost, malátnost, otupělost apod.).

Prevence:
Jediným poměrně spolehlivým ochranným opatřením je včasné provedení vakcinace zdravých štěňat. Většina domácích i zahraničních výrobců vakcín doporučuje provést očkování proti parvoviróze již v 6 až 8 týdnu života štěněte.

Dalším důležitým opatřením zabraňujícím rozšíření nákazy do populace psů při hromadném výskytu nemoci omezení pohybu psa, tzn. vyhnout se hromadným kynologickým akcím (výstavy, bonitace, svody, soutěže apod.).

Psinka

Jde o akutní nakažlivé onemocnění, které bylo zavlečeno do Evropy z Ameriky v 18. století. Na našem území byla psinka zaznamenána po první světové válce jako velmi nakažlivé onemocnění s vysokou úmrtností zejména u psů.

Původce:
Původce psinky je virus z čeledi Paramyxoviridae, poměrně odolný ve vnějším prostředí.

Způsob nakažení:
Z nemocného zvířete se virus vylučuje do vnějšího prostředí všemi výměšky. Přenos infekce je realizován přímým kontaktem mezi psy, ale i zprostředkovaně (krmivem nebo nápojem, potřísněným výměšky nemocného psa, po olíznutí infikovaných předmětů apod.). Popsán byl ~ přenos vzduchem v případě ustájení nemocných a zdravých psů v jednom prostoru. Nejčastěji psinkou onemocní psi do jednoho roku stáří. Onemocnět mohou však i psi starší. Psinka často probíhá v tzv. "vlnách", zpravidla z jara a na podzim. Podstatný vliv na vznik a průběh onemocnění má u psa i jeho celkový zdravotní stav (nachlazení, trávicí poruchy apod.) a to, jak je zvíře vyživováno (podvýživa, nedostatek minerálních látek a vitamínů).

Inkubační doba u psinky je 3 až 7 dní. V některých případech probíhá ,nemocnění velmi rychle. Jedná se o případy, kdy se virus po náhlém vzestupu teploty pomnoží, vyplaví do krve a pes uhyne, zpravidla do 3 dnů.

Klinický obraz:
Podle toho, které orgány jsou původcem nejvíce postižené, rozeznáváme čtyři základní formy psinky: plicní, střevní, nervovou a kožní. Průběh onemocnění je rozmanitý. Každá forma se může vyskytovat samostatně (nervová forma se vyskytuje samostatně vzácně), popř. může jedna forma přecházet v druhou. Zpravidla však u všech druhů začíná psinka zvýšenou tělesnou teplotou, nechutenstvím, malátností, pes se chová samotářsky, chvěje se, je nevrlý, snadno unavitelný, srst bývá zježená.

U plicní formy se brzy objevují příznaky zánětu dýchacích cest (výtok z nosu, pes si tře nos o přední tlapky), výměšek z nosu je řídký, později hlenovitý až hnisavý s příměsí krve. Později se dostaví kašel, občas až záchvatovitý, poukazující na zánět hrtanu a průdušek. Tento stav může přejít až v zánět plic. Současně s příznaky postižení horních cest dýchacích se objevují i záněty učních spojivek, vzácně i rohovky. Oko je citlivé na světlo (tzv. světloplachost).

Při střevní formě vystupují do popředí příznaky zánětu hltanu, mandlí, žaludku a střev. Pes zvrací (zvratky jsou hlenovité, žlutě zbarvené), trus je řídký, 111enovitý, často s příměsí krve.

Nervová forma většinou nastupuje v průběhu formy plicní nebo střevní a projevuje se místními záškuby (v obličejové části, na čenichu, na pyscích, tvářích, žvýkacích svalech, na svalech krku a končetin), které se objevují rytmicky buď trvale, nebo s určitým časovým odstupem. V některých případech se objevují i celkové nervové příznaky připomínající epileptické (padoucnicové) záchvaty. Záchvaty často končí obrnami, zejména zadních končetin.

V současné době se méně často objevuje forma kožní. Projevuje se zrohovatěním a popraskáním vrchní vrstvy pokožky na polštářcích tlap.

Léčba psinkového onemocnění je velmi problematická a zpravidla neúspěšná (odborná literatura uvádí až 60% neúspěšně léčených případů).

Prevence:
Základním ochranným opatřením proti nakažení psa tímto onemocněním je včasná vakcinace. Podobně jako v případě parvovirózy i u psinky většina výrobců vakcín doporučuje zahájit očkovací program v 6. až 8. týdnu věku psa. V případě výskytu psinky v populaci psů je vhodné omezit vzájemný kontakt psů v rámci hromadných kynologických akcí apod.

Infekční zánět jater

Infekční zánět jater psů, tzv. Rubarthova choroba (pojmenovaná podle švédského vědce Rubartha, který v roce 1947 prokázal virový původ tohoto onemocnění), je zánětlivé onemocnění jater psů s horečnatým průběhem.

Původce:
Původce onemocnění je virus, který je poměrně odolný, např. přežívá vysušení i teplotu -20 °C.

Způsob nakažení:
Zdravý pes se může nakazit virem cestou dutiny ústní a trávicím ústrojím, přenos však mohou zprostředkovat i krev sající vnější paraziti (např. blechy). Inkubační doba této choroby je 2 až 14 dní.

Klinický obraz
Nejprve je možné pozorovat nechutenství a skleslost až apatii doprovázenou vysokými teplotami (40 - 41 °C). Průvodním příznakem bývá často výtok z očí a zánět mandlí. U některých psů se objevuje zvracení a průjem. Asi u 20 nakažených psů je možno zjistit zánět oční rohovky, tzv. "bílé oko". Toto postižení zpravidla trvá až několik týdnů a pak samovolně mizí. Nákaza může mít u psů průběh prudký, pozvolný, nebo probíhá skrytě (latentní průběh). Při skrytém průběhu nejsou výše uvedené příznaky zřetelné, při prudkém onemocnění pes náhle hyne, při výskytu pozvolné formy se pes obvykle do 14 dnů uzdraví.

Prevence:
Preventivní opatření spočívá ve včasném a pravidelném provádění vakcinace vhodnou očkovací látkou. V současné době se toto onemocnění vyskytuje v populaci psů díky prováděnému očkování poměrně zřídka.

Infekční kašel (laryngotracheitis)

Infekční kašel je nakažlivé onemocnění, které postihuje dýchací aparát.

Původce:
Původce onemocnění je virus. Poprvé byl izolován z nemocných psů v roce 1962 v Kanadě. Později byl také prokázán v USA, Velké Británii Německu a Holandsku. Tento virus je velmi blízký viru infekčního zánětu jater psů.

Způsob nakažení:
K nakažení psa dochází cestou dýchacího ústrojí. K onemocnění jsou vnímaví především mladí psi, kteří nejsou proti němu očkováni, může se však objevit i v populaci starších psů. Šíření nastává kapénkovou infekcí při kašli nemocných zvířat.

Inkubační doba onemocnění je 2 až 12 dní.

Klinický obraz:
Charakteristickým příznakem nemoci je krátký a suchý kašel, dochází k zánětu hrtanu, průdušnice a průdušek. Hrtan je na pohmat bolestivý. Někteří psi zvracejí. Stav je provázen zrychleným dechem, výtokem z nosu a zvýšenou teplotou. Onemocnění nemívá smrtelný průběh.

Prevence:
Preventivním opatřením je pravidelné provádění ochranného očkování.

Chřipka psů (paraintluenza)

Chřipka psů je nakažlivé onemocnění zejména dýchacího aparátu v případě atypické formy mozku.

Původce:
Původce onemocnění je virus. Poprvé byl izolován v roce 1967, je málo odolný a citlivý na vyšší teploty. Ničí ho běžné desinfekční prostředky.

Způsob nakažení:
K nakažení psa dochází kapénkovou infekcí, virus se vylučuje i močí. Inkubační doba tohoto onemocnění je 4 až 9 dní.

Klinický obraz:
Nemoc probíhá ve formě mírné, těžké a atypické.

V případě mírné formy pozorujeme suchý kašel, slabý výtok z dutiny nosní a z očí. Těžká forma se projevuje úporným dávivým kašlem přecházejícím ve zvracení, výtokem z očí a z nosu, který je z počátku vodnatý, později hlenovitý až hlenohnisavý. Charakteristická, zvláště u mladých psů, je ztráta hmotnosti. V případě lehké i těžké formy jsou výše uvedené příznaky provázeny nechutenstvím, malátností a ospalostí psa, tělesná teplota bývá zvýšená pouze v počátku onemocnění. U neléčených případů se může vyskytnout řada komplikací v důsledku souběžného uplatňování dalších mikroorganizmů, od zánětu mandlí až po zánět plic. Průběh atypické formy onemocnění byl zaznamenán v roce 1980 v USA. Tato forma se projevuje nekoordinovaností pohybů a ochrnutím zadní části těla.

Prevence:
Preventivním opatřením je pravidelné provádění ochranného očkování.

Leptospiróza u psů

Leptospiróza u psů je infekční onemocnění vyvolané bakteriemi rodu Leptospira. U psů se vyskytuje především ve formě tzv. Weilovy choroby a Stuttgartské choroby psů.

Původce:
Původce Weilovy choroby je Leptospira icterohaemorrhagiae, původce Stuttgartské choroby psů je Leptospira canicola.

Způsob nakažení:
Psi se mohou nakazit zejména přímým kontaktem s nemocnými jedinci případně přímým nebo zprostředkovaným kontaktem s hlodavci, kteří většinou sami zjevně neonemocní, ale často po celý život vylučují Leptospiry močí.

Klinický obraz:
Weilova choroba se vyskytuje zejména u mladých psů. Onemocnění začíná horečkou, zvracením, nechutenstvím a apatií psa. Po týdnu se objevuje žloutenka, na sliznicích mohou být zjištěny drobné krváceniny. Většina psů hyne v průběhu 5 až 9 dnů.

Stuttgartská choroba psů začíná příznaky vysoké horečky, objevují se krvavé průjmy, pes nadměrně přijímá tekutinu. Po přechodu onemocnění do chronického stadia, se objevuje nechutenství, zvracení, skleslost a ospalost psa, kůže ztrácí elasticitu, spojivky očí a sliznice dutiny ústní jsou zarudlé, později se sliznicích objevují vřídky. Při chronické formě bývá tělesná teplota v hodnotách fyziologického rozmezí.

Prevence:
V oblastech výskytu tohoto onemocnění se provádí ochranné očkování. Důležité je pravidelné odborné provádění deratizace v objektech, ve kterých jsou ustájeni služební psi.